Věříš v život po narození?

Rozhovor dvojčat v břiše matky

1: Věříš v život po narození??
2: Určitě. Musí něco být po narození. Možná je tohle příprava na to, co bude potom.
1: Blbost. Není žádný život po narození. Jaký by byl takový život?
2: Nemám představu, ale možná tam bude víc světla, než je tady. Taky možná budeme používat nohy k chození a pusu k jedení.
1: To je taky blbost. Není možné běhat s našima nohama a jíst pusou je jednoduše nemožné. Dyť máme pupeční šňůru, přece. Něco ti řeknu: Život po narození není. Prostě to nejde.
2: Počkej. Přece musí být něco po narození. Ale všechno bude jiné, než je to teď tady.
1: Jo, ale nikdo se z po narození nevrátil. Život tam končí. Život není ničím jiným než být izolovaný v téhle tmě.
2: Dobře, nejsem si jistá, jaké to bude po narození, ale my uvidíme mámu a ta se o nás postará.
1: Máma??? Ty věříš v "Mámu"?? A kde tedy je, podle tebe??
2: Podívej, je všude okolo nás. Za náš život vděčíme jí. Bez ní bychom neexistovali.
1: Já ti nevěřím! Nikdy jsem jí neviděl, takže nemám proč tomu věřit.
2:Ale někdy, když jsme tiší, můžeme ji slyšet zpívat nebo můžeme cítit, jak se svou rukou dotýká našeho "světa". Víš, já si myslím, že na nás teprve pravý život čeká po narození.
                                                                                                                                    (neznámý autor)

Nedávno jsme s kamarádem uprostřed kokořínských lesů diskutovali o otázkách typu: „Jak veliký je vesmír? Jak může být nekonečný? Co ukrývá za tajemství?“ Vzpomněl jsem si na rozhovor dvojčat v břiše matky… Je tolik věcí, které už lidé objevili, tolik zázraků… Například v oblasti lékařství – transplantace, chirurgické operace, které lidem vrací zdraví, či život… Ale i v jiných oblastech jsme jako lidé objevili, prozkoumali mnohé. A přeci je to jen několik kapek poznání a pohár nepoznaného. Jsme stále jen v lůně naší matky Země, „jako ta dvojčátka v břiše matky“, a často nevidíme dále, než kam oko dohlédne. Nedokážeme si představit nic více, než to, v čem žijeme, co nás obklopuje. Někteří lidé jistě vidí dále např. vědci všech oborů, ale i jejich poznání má své hranice. I ve fyzickém světě jsou věci, které nás přesahují. Věřím, že je tu ještě jede přesah – přesah duchovní – víra. Co je víra? To je vlastně docela těžká otázka. Každý člověk si na ní odpoví asi jinak. Jinak odpoví mladá dívka očekávající výsledky maturitních zkoušek, jinak muž před sportovním výkonem, jinak horolezec doufající, že se z výpravy na Mount Everest navrátí v pořádku domů. Kdo má vlastně pravdu? Je-li mi známo, otázkou zda existuje Bůh, se již dnes asi málo lidí zabývá. Spíše slyším říkat: „Něco nad námi musí být.“ Jde tedy většinou o to, „co“, nebo „kdo“, je nad námi? Jaký je Bůh? Co si o něm myslet? Jak jde dohromady představa milujícího Boha a různých neštěstí a utrpení, která se na Zemi odehrávají? Nebo naopak slyším vyprávět příběhy, kdy lidé prožily nějaké vysvobození, záchranu, uzdravení a říkají: „To musel udělat Bůh, to není jinak možné…“ Co tedy je víra? Víra má jistě velmi široké pole, ať už mluvíme o víře v „něco“, někoho, sebe, peníze, nebo Boha, či bohy. Snad by se dalo říci, že víra je to, že v něco doufáme, co nás ujišťuje v čase zlém, co nám dává nějakou moc, či sílu a jistotu, ale také naději anebo radost. Snad můžeme říci, že víra je také to, co nám poodhaluje smysl života. Bible říká, že: Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme (Bible, list Židům, kap. 11, verš 1). Představme si náš život jako dům. Asi se shodneme na tom, že každý dům musí mít kvalitní základy v zemi, aby byl pevný a bezpečný. Domy, které nemají základy, snadno odnese silný vítr, nebo voda. Je-li náš život „dům“, pak základy toho domu jsou předmětem víry. Dnes již existují technologie, které umožňují stavět na písku, či dokonce na vodě. Je tedy jedno na čem stavíme, ale není jedno, z čeho stavíme. Podmáčená půda neunese dům bez specielních základů, stejně i písek. Základy musí být tedy kvalitní a správně zvolené. Základy jsou tím, na čem stojí dům, co mu dává pevnost. Základy nejsou vidět, ale přesto jsou tím nejdůležitějším na stavbě. Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. Když přijde povodeň, doufáme v to, co nevidíme – v základy domu, které udrží celý dům na místě, na kterých stál po celý rok. Základy nejsou jen pro okamžik nějaké přírodní katastrofy. Jsou nutné během celého roku. Drží dům, ve kterém můžeme šťastně bydlet se svou rodinou. Jsou tedy přeneseně řečeno, vlastně takovým základem pro život.
Základem křesťanovy víry je vědomí, že je Bohem milován.  Ježíš řekl: Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život (Bible, evangelium podle Jana, kap. 3, verš 16). Taková víra pak je upevňována zkušenostmi v průběhu života. Stejně, jako když v domě s pevnými základy přečkáme vichřici, nebo povodeň. Naše víra v základy domu poroste.
Víra je otázkou rozumu, citu a vůle. Není moudré věřit jen srdcem, bez rozumu, nebo jen rozumem bez srdce. A už vůbec to nejde bez vůle. Například, když mnoho let po válce žena věří, že se její muž vrátí i přesto že dostala oficielní oznámení o jeho smrti, je její víra založená jen na citu. Taková víra člověka spíše zraňuje, než posiluje. Ale když jí několik jeho přátel, spolubojovníků z války řekne: „Tvůj muž je na cestě domů, mluvil jsem s ním…“ je to víra založená nejen na citu a naději, ale také na rozumu. Na svědectví lidí, kteří byli svědky, že je živ. Když se pak žena osobně shledá se svým mužem, stane se její víra vírou, založenou na citu, rozumu, na vůli věřit a na osobní zkušenosti, že její muž je živ. Taková víra je pak velmi pevná, je to vnitřní jistota.
Na počátku vyprávění byla dvě dvojčátka. Jedno věřilo, ale nemělo důkaz, jen naději. Druhé pochybovalo, protože nemělo osobní zkušenost. Kdyby ten příběh pokračoval, obě by nakonec věřila v život po narození, v nohy, které chodí, ústa která jedí a také v mámu. Věřili by v mámu, nejen svým srdcem – citem, nebo rozumem, ale také proto, že učinila osobní zkušenost. A jejich zkušenost by jim říkala: „Máma existuje a má mě ráda.“

Tomáš Trávníček