O odpuštění

O odpuštění

Milí čtenáři, toto je přepis velikonoční promluvy „O odpuštění“, kterou jsem měl na třídě T.G.M. na Kladně. Podle reakcí publika soudím, že se lidem slovo líbilo a tak věřím, že se bude líbit i vám…

Život jako řeka

Život je někdy jako jízda po divoké řece. Jsme často unášeni rychlým proudem času, starostí, práce, povinností… Sotva jedno vyřešíme, už se na nás valí něco jiného. Na místech, kde má řeka silný proud, není čas se dívat kolem, povídat si, budovat vztahy s těmi, kdo jsou na naší lodi. Podobné je to i v životě – často nám nezbývá čas na naše přátele, blízké, rodinu. Na divoké řece se snadno můžeme „zranit“. Řeka má v sobě spoustu ostrých kamenů. V rychlém tempu života se také můžeme zranit. Už ne o kameny, ale o slova, nebo činy druhých lidí. Na těle je rána vidět pouhýma očima. Ale rána na srdci, na duši chcete-li, není vidět pouhýma očima. Každá rána způsobuje bolest. Bolest je takovou signalizací, že je něco v nepořádku. Bolestivá rána vyžaduje ošetření, aby mohlo dojít k uzdravení.

Hojí čas rány?

Jedno lidové moudro, říká, že čas hojí rány. To je jistě pravda, ale ne tak docela. Někdy se rána zacelí, ale nezahojí. V hloubce je hnis, zánět … Po nějaké době se rána znovu otevře. Stačí se nešikovně uhodit, nebo jen zavadit. Dostaví se bolest a rána se otevře. Podobné je to i se zraněným srdcem. Někdy se spoléháme, že naše bolavé srdce zahojí čas. Snažíme se na zranění zapomenout, vytěsnit ho. Ale čas ránu na srdci jen přikrývá, ale nehojí. Snad otupí její „hrot“, ale jen do doby, kdy se nás něco dotkne, uhodí do citlivého místa … a rána se otevře.  Stačí vzpomínka, film, pocit, někdy i třeba jen pach čehosi, roční období, nebo potkáme toho, kdo nás zranil a spustí se to znovu. Čím starší zranění, tím více bolí, když se o něj zavadí. Bolest se mění v hořkost, hořkost v nenávist.

Lék na zraněné srdce

Tak jako ránu na těle uzdravuje lék, mast, balzám, tak ránu na srdci léčí odpuštění. Samotný „čas“ bez odpuštění jen přikrývá ránu, ale zánět v hloubi zůstává. Ale odpuštění ránu hojí. Odpuštění je jako antibiotika, hojivá mast, lék …

Odpuštění spouští uzdravující proces v srdci. A pak teprve platí, že čas léčí. Odpuštění + čas = uzdravení. Proto odpouštějme těm, kdo nám ublížili…!

Odpuštění není lehká věc! Říkáme si: „neodpustím mu (nebo jí) a tím ho potrestám!“ To zní logicky! Jenže logika a city nejdou vždy dohromady! Často to bývá tak, že když neodpustíme, tak v sobě hromadíme vztek, zlobu, nenávist a hořkost. Tím potrestáme spíš sebe, protože s tím musíme žít. A potrestáme tím i naše nejbližší, kteří musí žít s námi…! Ale když odpustíme, rána se uzdraví a my máme v srdci mír a pokoj…! Můžeme klidně potkat toho, kdo nám ublížil a „neotvírá se nám kudla v kapse…“ Když odpustíme, stáváme se silnějšími – zánět se odstraní a lék vrací sílu…!

Posledním důvodem proč odpustit těm, kteří nám ublížili, je fakt, že i my se někdy dopustíme něčeho zlého vůči druhým lidem. Možná i neúmyslně. Proto i my potřebujeme odpuštění. Pán Ježíš řekl: „Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno“ (Bible, Evangelium podle Lukáše kap. 6, verš 37).

A tak odpouštějme proto,

• abychom neotrávili svá srdce jedem hořkosti a nenávisti…
• abychom byli uzdraveni a tím se stali silnějšími
• a protože i my někdy potřebujeme odpuštění…

Odpusť, aby ti bylo odpuštěno…!

Ježíše Krista o velikonocích ukřižovali. On se nedopustil ničeho zlého. Zbičovali ho římskými důtkami, které měli v sobě zapletené kousky ostrých kostí a olova. Potom ho přibili na kříž.  Třiceticentimetrovými hřeby mu probily ruce a nohy. Zatloukli je do nejcitlivějších míst na lidském těle… On se modlil: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí…“ Odpustil těm, kdo ho ukřižovali …

V Ježíši Kristu můžeš odpustit těm, kdo ti ublížili. Pro jeho rány je odpuštěno těm, kdo prosí.

„Přeji vám vážení posluchači, hodně sil, do toho zápasu. Odpustit je těžké, ale to vítězství stojí za to!!!

Amen

(Tomáš Trávníček, Velikonoční kázání na třídě T.G.M. Kladno, r. 2011)