Adventní promluva z 11.12.2011

Adventní promluva

(přepis promluvy)

Autor: Tomáš Trávníček

Každým rokem si dovolím vystoupit před vás a promluvit na nějaké téma. Je Advent a tak bych mohl mluvit o Adventu… Ale myslím, že o adventu se hovoří všude: v televizi, v rádiu… A tak bych chtěl letos začít něčím jiným – jedním příběhem…

Příběh o milujícím otci

Je to příběh o jednom muži, otci dvou dospělých synů. Ten otec měl dva syny. Oba synové pracovali v otcově firmě ve vyšších funkcích. Firma toho muže dobře prosperovala…. On byl velmi pracovitý a šikovný člověk…. Jednoho dne za ním přišel mladší syn a řekl mu: „Víš tati, už se mi nechce pro tebe pracovat. Chci se osamostatnit! Už mě nebaví poslouchat tvé rady a názory! Mám svého rozumu dost. Já chci žít teď, ne za 20 – 30 let. Teď si chci koupit rychlý auto, pěknej dům, zajít si do kasina… K čemu mi bude, že jednou zdědím půlku tvé firmy. Vyplať mě z dědictví hned, napřed, ať si mohu užít života. Nechci žít podle tvých pravidel….“

Asi si dokážete představit, zvláště pokud jste rodiče starších dětí, jak to muselo toho tátu bolet…. A přeci se rozhodl vyhovět žádosti syna. A oběma synům rozdělil svůj majetek. Mladší syn odcestoval neznámo kam. Nakoupil si spoustu pěkných věcí, sportovní vůz a další věci, které dříve jen vídal u některých svých vrstevníků. Měl spoustu peněz a tak se na něho nabalilo mnoho „kamarádů“. A ti takzvaní kamarádi z něho ty peníze postupně vytahali. A co se nepovedlo jim, to zvládl utratit sám. Nakonec mu nezbylo nic. Zkoušel se ještě uchytit v jedné rozvojové zemi. Spoléhal na to, že díky levné pracovní síle zbohatne. Ale nakonec mu nezbylo nic. Musel se nechat v té zemi dokonce zaměstnat. Ale nedostal za svou dřinu vůbec zaplaceno… 

Měl hlad a bydlel pod mostem. Byl na úplném dně! Neměl peníze, byt a neměl ani co jíst. Špinavý a zlomený seděl a žebral na ulici. Byl by se snad začal živit z popelnic, když si vzpomněl na firmu otce. Vzpomněl si, jak dobře se jeho otec choval i k těm nejposlednějším nádeníkům, kteří pro něho pracovali. Jeho otec se choval k lidem vždy s úctou. A i těm nejméně placeným zaměstnancům zbývalo dost peněz na živobytí. Tu si chlapec uvědomil, čeho se vůči otci dopustil a hořce toho litoval. Nevěřil, že by mu otec někdy mohl něco takového odpustit. Ale řekl si, že se snad nad ním slituje a možná ho zaměstná ve své firmě, jako pomocného dělníka. Nevěděl, co jiného by mohl dělat, aby na ulici nezemřel hlady. Bál se setkání s otcem. Necítil se být hoden pohledět mu do tváře. Ale buď to udělá, nebo zemře. Takhle dál už nemůže… A tak se zvedl a nejistým krokem zamířil domů, ke svému otci.

Otec ho už spatřil na dálku, jak se blíží k domu. Občas se díval na příjezdovou cestu a doufal, že tam spatří syna. Nezanevřel na něho. Necítil žádnou nenávist v srdci. Doufal, že se jeho syn změní. I tentokrát se podíval z okna a čekal, že uvidí jen prázdnou cestu. Je to už hodně let co svého mladšího syna neviděl. Ale když zahlédl syna přicházet, byl tak pohnut lítostí, že se mu rozběhl naproti….

Setkali se na chodníku před domem. Syn měl skloněnou hlavu a něco koktal…. „Táto, já jsem, já jsem….“ Otec ho objal. Podíval se mu do očí a mohl tam číst, že toto je už jiný syn než ten, který odcházel z domova. Syn se rozplakal a koktal: „Táto, prosím tě, odpusť mi, jak jsem se k tobě zachoval… je mi to moc líto…. Nečekám, že mě přijmeš zpátky za syna…, ale prosím tě dej mi třeba i tu nejhorší práci…“ Otec chlapce přijal do domu a vrátil mu jeho postavení syna. Dal mu nové oblečení a rodinný prsten po předcích. Měl tak velikou radost z proměny a návratu svého syna, že uspořádal velkou rodinnou slavnost.

Když to spatřil starší syn, strašlivě se rozhněval. Nechtěl jít ani dovnitř. A křičel na otce: „To snad nemyslíš vážně… co to má být… já tady pro tebe dřu, poslouchám tvé příkazy a nikdy si mi nic nedal, abych se poveselil se svými přáteli. Ale sotva se vrátí tenhle tvůj syn, co s děvkami prohýřil tvůj majetek…. Hned strojíš hostinu…“   Starší syn asi zapomněl, že dostal stejný díl majetku jako ten mladší…. A otec mu domlouval, ale on se velmi zatvrdil.  Ale otec mu řekl: „Chlapče, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.  Ale máme proč se veselit a radovat. Vždyť tvůj bratr jako by byl mrtev, ale teď zase žije, ztratil se, a je nalezen.“

Tenhle příběh jsem klidně mohl číst v novinách, nebo slyšet v nějakém televizním pořadu – třeba Pošta pro tebe. Nebo jsem si ho mohl vymyslet. Ale nenaleznete ho v novinách, ani v televizi ale v bibli. Jen jsem ho trochu poupravil do dnešní doby. Ale moc jsem nemusel. Mám za to, že lidé jsou po celá staletí v zásadě stejní. Dnes máme moderní technologie, ale jinak se lidé moc nezměnili. I dnes najdeme lidi, kteří prohýřili majetek…. Nebo lidmi, kteří když vidí, že druhý má peníze, tak jsou jeho nejlepší přátelé. Ale běda, jak mu dojdou…. Najednou se přátelství vytratí. A i dnes najdeme lidi, kteří, když jste v nouzi, tak vás ještě sedřou z kůže. Ochotně vám půjčí na vysoký úrok a pak vám nechají vybílit byt. Opravte mě, jestli se mýlím, ale domnívám se, že i dnes jsou lidé, kteří vám nezaplatí za vaši práci. Nebo vám dají méně, než slíbili. A jsou politici, kteří slibují, ale už v té chvíli vědí, že to nemohou dodržet i kdyby chtěli, prostě proto, že tam nejsou sami. A jsou politici, kteří přivedou svou zemi do krachu…. Jako v tom biblickém příběhu. Co nám v tom příběhu tak trčí? V čem nás tolik provokuje? Ten příběh vyprávěl Ježíš jako podobenství, tj. vymyšlený příběh, na kterém chtěl lidem něco ukázat. Co chtěl Ježíš lidem ukázat? A může ten příběh hovořit i k nám po tolika letech?

Můžeme se na ten příběh podívat z mnoha úhlů pohledu:

Konflikt v rodině a sdílení pocitů

Na tom příběhu můžeme vidět, jak je zapotřebí, když spolu blízcí lidé komunikují. Můžeme zde vidět, jak je dobré, když se v rodině také hovoří o pocitech. Když si blízcí lidé dokážou říct, jak se cítí a co cítí, i když to není jednoduché. Tím, že ten starší syn řekl otci, co cítí, dal otci příležitost to vysvětlit. Mohl se naštvat a utéci a uzavřít se do sebe. Ale on se otevřel a tím vznikl prostor pro řešení. My lidé máme ve své přirozenosti dvě špatná řešení konfiktních situací: Útěk, nebo agresi. Případně agresi a pak útěk. To bývá často příčinou rozvodů a rozbitých vztahů v rodinách. 

Pěkná je i ta reakce otce. Vyslechl syna a pak mu v klidu vysvětloval, proč dělá to, co dělá. Mohl se na něho také rozkřiknout! Vždyť hněv vyvolává často zase jen hněv. Ale neudělal to. Řešil to trpělivě a moudře.  Jako by staršímu synu říkal: „Vždyť já tě mám rád…. A rozumím tvému hněvu, ale zkus se na to podívat mýma očima. Vyslechni mne a přemýšlej. Záleží mi na tobě.“

Hněv a pocit nespravedlnosti

Můžeme se podívat na příběh také očima toho staršího syna. Může nás ten příběh pobouřit! Může nám připadat, že má syn pravdu! Mladší syn odešel od otce. Majetek prohýřil. Teď se vrací a otec se chová hloupě, když ho přijímá zpět a navíc kvůli němu strojí hostinu…. I my se někdy necháme pohltit hněvem. Je to přirozené, ale zde můžeme vidět, co s námi hněv dělá… Hněv nám oslepuje oči! Ten starší syn nemohl přes svůj hněv vidět to, co by jinak vidět mohl – změnu srdce bratra.

Zažít odpuštění

Další možností je, podívat se na příběh očima toho mladšího syna. Ten se na počátku chová jako sígr. Ale pak se dostává na úplné dno. To ho velmi pokořuje. A vlastně mu to pomůže uvědomit si, co otci způsobil za bolest. Jde do sebe, hořce toho lituje a přál by si, aby se to dalo napravit. V návratu domů vidí svou záchranu…

Každý z nás někdy uděláme chybu. Někdy jsou to chybičky, jindy chyby, které mají dlouhodobé důsledky. Mnozí z nás jsme se někdy ve svém životě dopustili něčeho, čeho jsme později litovali. Pravděpodobně jsme se nikdo nedopustili závažných trestných činů. Ale všichni jsme nejspíš někomu někdy ublížili. A když si vybavíme ten strašlivý pocit viny, jaký jsme měli, když jsme si plně uvědomili, co jsme způsobili… asi chápeme, jak bylo tomu mladšímu synovi…. A znovu jsme u té komunikace citů v rodině. Syn se zvedl a šel k otci se omluvit za to, co mu způsobil. To je snad ta nejtěžší věc na světě! Omluva je velmi těžká, ale je uzdravující! Jistě, člověk má strach z hněvu a neodpuštění…. Když se omlouváme, stáváme se zranitelní… Ale je to velmi dobré pro naši duši.

Milující otec

A nemůžeme jinak, než s údivem hledět na toho otce. Nevím, jak bych se zachoval v jeho situaci já..?  Všichni si asi dovedeme představit, jak hluboce otce ranilo synovo jednání. Ale on byl tak úžasný, že nedovolil svému srdci zahořknout. Bolest v srdci se snadno promění ve zlost a hněv. A hněv v zahořklost a zlobu. Ten otec nepřestal mít rád syna, i když to bolelo. Láska někdy bolí. Ale když nedovolíme bolesti, aby nás zdeformovala a zasela do srdce zlobu a hořkost, tak jsme vítězové!!! Otec ochránil své srdce, a proto dostal svého syna zpět. Proto se mohla ta rodina znovu navrátit k sobě. A možná zažít úplně nový rozměr, který je posunul někam dále a prohloubil jejich vztahy.

Pohled do Božího srdce

Ježíš vyprávěl lidem tento příběh proto, aby nám pomohl nahlédnout do Božího srdce. Ten otec v příběhu je obrazem Nebeského Otce. Ježíš chtěl, aby lidé mohli zahlédnout jeho tvář. Aby mohli uvidět, že Bůh má lidi rád. Že není dozorcem s bičem, který čeká na chybičku, aby si mohl švihnout do člověka. Bůh je milujícím otcem, který tě nechá odejít, když chceš jít svou cestou, i když ho bolí srdce. Nechová k tobě nenávist a není zahořklý. Vyhlíží tě, protože po tobě touží. Touží po vztahu s člověkem – s tebou. Má pro tebe odpuštění, pokud ho potřebuješ. Má pro tebe pochopení, když jiný tě nechápe. Má pro tebe uzdravení srdce a naději v beznaději. Chce ti naslouchat a má na tebe čas.  A ty můžeš jít životem ruku v ruce s ním…

A nakonec… můžeš se dívat na ten příběh jako posluchač… Můžeš si říct: „To je zajímavé, ale mě to nepřesvědčilo… Proto, abych byl dobrým člověkem, nepotřebuju být křesťanem a chodit do kostela…“ Já si to myslím také. Nepotřebujeme chodit do kostela, abychom byli dobrými lidmi. Vždyť historie i současnost ukazují, že to není žádnou zárukou…. Ale odpovězme si na otázku: Nebylo by prima mít takového úžasného Otce a přítele jako v tomto Ježíšově podobenství?

Amen