Most k srdci

Milí přátelé, dnešní velikonoční promluva má název Most k srdci. Mosty… jaké je spojení mezi mosty a Velikonocemi? Jaký mají význam mosty?

Napadá mě hned několik významů. Mosty spojují břehy, vesnice, města, i národy. Lidé, kteří žijí u řek a průplavů si jejich důležitost uvědomují nejvíce. V televizních zprávách jsme před několika lety mohli vidět zoufalé lidi, kteří se chtěli dostat ke svým blízkým, do nemocnice, nebo do zaměstnání, ale nemohli, protože povodeň strhla most.

Ale máme také virtuální mosty. Jsou jimi všechny naše moderní komunikační technologie. Spojují lidi mezi sebou. Lidé se mohou spolu setkat, aniž by vyšli ze svého domu.

Napadají mě však ještě jiné mosty, neviditelné pouhým okem, nehmotné. Mosty „od srdce k srdci“. Jimi jsou přátelství, láska, víra, mír mezi národy. Jsou lidé, jež mají vzácný dar vystavět most od srdce člověka k srdci druhého člověka, nebo národu.

Most od srdce k srdci

Takovými mosty mezi lidmi jsou vztahy. My lidé potřebujeme vztahy. Jsme jednotlivé osobnosti, každý z nás je jedinečný a nenahraditelný. Ale nejsme nějakými izolovanými jednotlivci. Žijeme ve vztazích: Rodina, přátelství, pracovní vztahy. Už když vznikáme v lůně maminky, vznikáme vlastně ze vztahu. V lůně matky jsme s maminkou ve vztahu. Jsou to stále ještě málo poznané věci, ale již nyní víme, že dítě je s matkou spojeno něčím větším, než jen pupeční šňůrou. Když se narodíme, narodíme se do vztahů. Nejsilnější je v počátku vztah mateřský. Postupně přibývá v našich životech více a více vztahů jak rosteme. Každý jsme jiný, ale přeci jen potřebujeme vztahy ke svému životu. Jsou naším duševním pokrmem, kořením života, výživou…

Důležitým pojivem vztahů je „láska“. Co je vlastně láska?

Tím se zabývají lidé, co svět světem stojí… Pěkně o tom uvažovali staří Řekové. Nad láskou uvažovali v několika oblastech:

·         Fília - rodičovská láska

·         Filadelfia – láska sourozenecká

·         Filantropia – láska k lidem

·         Storgé – něžná mateřská láska

·         Éros – láska tělesná

·         Agapé – láska sebe dávající

 

O lásce Agapé – lásce dávající sebe sama, lásce milující bez podmínek, hovoří také Bible.

Jeden z nejkrásnějších popisů lásky v Bibli najdeme v 1.listu Korintským, kap. 13, verše 1-8a:

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.

Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.

Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.

Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

Láska nikdy nezanikne.

 

Bible je kniha o lásce, o Boží lásce k člověku. Je milostným dopisem Božím člověku. Popis lásky je popisem lásky Boží k tobě! Tak čistě a krásně tě Bůh má rád. S takovou láskou Bůh tvořil svět a člověka…

 

Co člověku říká Bůh v Bibli:

Izajáš, kap. 43, verš 4a:  „… jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, ….“

Jeremiáš, kap. 31, verš 3: "Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství.

Jan, kap. 15, verš 9: (Ježíš řekl): Jako si (Bůh) Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce.

AGAPÉ: Jan, kap. 3, verš 16: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Dá se říci, že Bůh vystavěl „most k srdci člověka“ svou láskou. Z lásky ho stvořil, láskou ho doprovázel a chránil a z lásky dal Kristus Ježíš sám sebe na kříži.

 

Kristův  kříž - most přes propast

Jaký že to vystavěl Bůh most? A přes jakou propast?

Bible hovoří o tom, že mezi člověkem a Bohem kdysi vznikla propast. Propast, kterou si Bůh nepřál a nikdy jí nechtěl. Propast, která odděluje, co mělo být spojeno.

Příklad: Představte si, že jdete s dětmi v horách. Jste na okraji propasti, přes kterou vede chatrný most. Děti ho spatří a chtějí přejít na druhou stranu. Vy je varujete, máte o ně strach. Ale oni vás neposlechnou a přejdou. Most za nimi spadne. Děti jsou na druhé straně. Je to tam nebezpečné. Kamení se drolí a hrozí jim pád. Nemohou se vrátit pro svou neposlušnost.

Jak se budete cítit? Jaké bude vaše největší přání?

Seřezat je? Potrestat? To jistě ne! Jistě si budete přát je znovu obejmout a vrátit se společně domů.  Také Bůh si přeje, abychom přešli zpět k němu přes propast. Miluje nás a má o nás obavy. Touží se s námi zase setkat…!

 

Co je tou propastí?

Bible říká, že tou propastí je HŘÍCH. To je takové temné slovo… Cítíme z něho středověk, temno a strach. Slovo hřích máme spojeno s něčím ošklivým, špatným, zlým… Částečně je to oprávněně.

Povím vám jeden úsměvný příběh. Když jsem byl malý klouček a blížil se mi nástup do školy, vůbec se mi tam nechtělo. Asi mě někdo postrašil… Chtěl jsem si hrát, být u babičky, ale škola mi připadala jako něco strašného, jako nutné zlo. Vzpomínám si, že jsem chodil po zahrádce a v duchu si říkal: „škola je hřích, škola je hřích…“

Nyní se již nad tím jen usmívám… Nevyrůstal jsem v křesťanské rodině. Ale přeci tento můj dětský úsměvný příběh nám může napovědět, že někde v hloubi srdce už malé děti tuší, či mají spojené slovo hřích s něčím zlým, špatným. Dětský rozoumek to nedovedl ještě zcela pochopit. J

Ale slovo hřích má svůj význam. Znamená v překladu „minutí se cíle“. Bůh má pro člověka cíl. Člověk měl žít s Bohem v intimitě lásky… Ale člověk šel svou cestou…

Bůh miluje člověka a touží ho přivést k sobě zpět (jako ti rodiče v horách, našem příběhu…). „Bůh tě má rád a má dokonalý plán pro tvůj život“. Minutí se tohoto cíle znamená odloučení od Boha. Odloučení od Boha, bible nazývá HŘÍCH. Příkl.: Kámen je horký od ohně. Vzdálením vychládá. Vrací se mu jeho přirozenost – je chladný. Podobné je to i s lidmi. Ve spojení s Bohem nás přemáhají dobré Boží vlastnosti, jako je: Láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, sebeúcta, dobrotivost, odpuštění, a další… Když se od Boha vzdalujeme, „vychládáme“ a přemáhají nás opačné vlastnosti, jako je: zloba, závist, nevěra, nenávist, proklínání, pomluvy, zlé myšlenky, lži… Všichni to známe… je to dlouhý seznam… nikdo nejsme na sebe pyšní, když u sebe shledáme nějakou špatnou vlastnost…

Dnes vědci dělají různé pokusy, jak číst myšlenky. Jednou jsem to viděl v televizi… Ale řeknu vám, že jsem rád, že se zatím nic takového nepovedlo… Já bych nechtěl, aby se nade mnou objevila bublina se všemi mými špatnými skutky, slovy, nebo zlými myšlenkami, které jsem kdy udělal, řekl, nebo myslel…! Velmi bych se před vámi styděl…!

Nikdo z nás asi nikdy nikoho nezabil, ale nejde jen o takové věci. Bohu jde nejen o naše skutky, ale i o naše srdce, naše myšlenky…

Jednou jsem na TV Noe sledoval rozhovor mladé moderátorky s vězeňským kaplanem. Ptala se ho, jak to má v sobě „srovnané“, že chodí mezi vězně, kteří si přeci odpykávají trest po právu… Ten kaplan (už nevím jeho jméno) se na ní laskavě podíval a řek jí: „Vy jste krásná mladá žena, ale vsadím se, že máte někdy takové myšlenky, že kdyby myšlenka uměla zabíjet, tak byste se občas brodila mrtvolami.“  Slečna moderátorka se jen usmála a dala tak panu kaplanovi za pravdu…

Asi každý z nás někdy má v srdci myšlenky, pocity, touhy, které kdyby měly moc, tak by se děli hrozné věci.

Každý člověk dělá někdy chyby … Znáte ten vtip?

Manželka: “Miláčku, mám tu problém s autem. Má vodu v karburátoru.”
Manžel: “Vodu v karburátoru? To je směšný.”

Manželka: “Říkám ti, že to auto má vodu v karburátoru.”

Manžel: “Vždyť ani nevíš, kde karburátor je.

Manželka: Vím“

Manžel: „Tak schválně, kde?“

Manželka: „V motoru“

Manžel: „A kde je motor“

Manželka: „No přeci v autě“

Manžel: A kde je naše auto?”

Manželka: “To jsem ti neřekla, miláčku, že je v našem bazénu?” J

 

Tak to jsou lidské chyby (utopit auto, atd. J). Každý děláme chyby. Vycházejí z naší nešikovnosti, zbrklosti, nebo jen máme špatný den. Ale hříchy, nejsou chyby. Hříchy jsou zlé postoje našich srdcí.

Ježíš řekl: „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka."Mk 7:21 - Mk 7:23 (CEP)

 

„Dva přátelé - soudce a zločinec“

Je to příběh dvou nejlepších přátel vyrůstajících spolu od dětství. Chlapci rostli a jak už to bývá, studia na školách přinesla rozdělení. Každý šel studovat jinou školu. Jeden se stal soudcem, ale ten druhý se dal na dráhu zločinu. Jak asi tušíte, oba přátelé se znovu setkávají po mnoha letech u soudu. Na jedné straně soudce a na druhé jeho přítel obžalovaný zločinec. Když soudce slyšel žalobu a dlouhý seznam vin svého přítele z dětství, musel spravedlivě vyřknout rozsudek. Asi zde cítíme, že to bylo spravedlivé, odsoudit toho zločince i když to byl přítel z dětství. Dluh jeho přítele byl tak veliký, že by ho nemohl za celý svůj život splatit. Soudce tedy vyslovil rozsudek, pak svlékl talár, sestoupil ke svému příteli a objal ho se slzami v očích. Pak vzal šekovou knížku a vypsal šek na částku, kterou jeho přítel dlužil. Přítel, který jako soudce vynesl rozsudek, zaplatil dluh za svého přítele.

Něco podobného udělal Bůh. Jako spravedlivý soudce, musí hřích člověka spravedlivě odsoudit. Bible říká, že „mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši“. Smrtí se myslí věčné odloučení od milujícího Boha. Ten přítel v našem příběhu – soudce, musel spravedlivě odsoudit svého přítele za zločin. Ale protože ho miloval, zaplatil dluh za něho. Ježíš zaplatil za všechny hříšné lidi svou smrtí na kříži. Ježíšův kříž bychom si mohli představit, jako most přes propast hříchu. Most k srdci člověka. Most, který vybudovala Kristova láska k nám. Most, po kterém se dá přejít zpět k Bohu.

 

Příběh Maxmiliána Kolbeho

Příběh Maxmiliána Kolbeho nám ilustruje, co znamená, že Ježíš zemřel za všechny lidi. 31. Července 1991 se konala zvláštní slavnost, která byla připomínkou pozoruhodné události. Posledního července 1941 oznámily sirény v koncentračním táboře Osvětim útěk vězně. Za odplatu mělo zemřít deset jeho spoluvězňů. Čekalo je dlouhé pomalé umírání ve speciálním betonovém bunkru, kde měli být za živa pohřbeni.

Celý den, mučeni sluncem, hladem a strachem, stáli muži v řadách a čekali, až německý velitel s asistentem gestapa procházející mezi nimi náhodně vyberou deset odsouzenců. Když velitel ukázal na muže jménem František Gajowniczek, ten zoufale vykřikl: „Má ubohá žena a děti.“ V tom okamžiku vystoupil z řady nevýrazný muž s vpadlýma očima a kulatými brýlemi a sňal čapku. „Co chce to polské prase?“ zeptal se velitel.

Jsem katolický kněz a chci zemřít za toho muže. Jsem starý, on má ženu a děti… Já nemám nikoho,“ řekl páter Maxmilián Kolbe.

„Přijato,“ vyštěkl velitel a šel dál.

Toho večera kněz i ostatních devět vězňů vstoupili do bunkru. Normálně by se navzájem roztrhali jako kanibalové, ale tentokrát to bylo jinak. Nazí leželi na zemi  a dokud měli sílu, modlili se a zpívali chvalozpěvy. Po dvou týdnech tři muži a otec Maxmilián ještě žili. Protože do bunkru měli přijít další, vyvedli 14. Srpna všechny čtyři ven. Ve 12:50, po dvou týdnech v bunkru a stále ještě při vědomí, dostal nakonec polský kněz injekci fenolu. Zemřel ve věku čtyřiceti let.

O smrti Maxmiliána Kolbeho se mluvilo i 10. Října 1982 na náměstí svatého Petra v Římě. V zástupu 150 000 lidí byl i František Kajowniczek, jeho žena, děti a děti jeho dětí – jediný člověk vskutku zachránil mnohé. Když papež mluvil o smrti otce Maxmiliána, řekl: „Bylo to vítězství nade všemi systémy pohrdání a nenávistí v člověku – vítězství podobné tomu, které vydobyl náš Pán Ježíš Kristus.“                                                                                                                                       (pravdivý příběh, kniha Otazníky života, str. 37)

 

Ježíšova smrt byla ještě úžasnější, protože nezemřel za jednoho člověka, ale za všechny lidi. Jako jediný nevinný a bez hříchu, podstoupil smrt za nás, aby vzal náš trest a zaplatil za nás. Jeho krev „obmývá naše srdce“ od špíny hříchu a činí je čistá.

 

Beránek bez viny

Na velikonoční svátky se Židé z celého světa scházeli, aby oslavili svátek Pésah. Slavili vysvobození svých předků z egyptského otroctví. V dobách Ježíšových přicházeli lidé na svátky do chrámu a přinášeli beránka, jako oběť za své viny a hříchy. Beránek musel být bez vady, roční, nejlepší ze stáda. To byla cena za lidské hříchy, přestoupení Božího zákona. Na znamení toho je Ježíš nazýván Beránkem Božím – tím, kdo byl bez viny, v jehož ústech nebyla nalezena lest, ten, kdo zaplatil jako nevinný, za provinilé.

 

Ukřižování Krista

Cicero popsal ukřižování jako „nejkrutější a nejodpornější mučení“. Ježíše svlékli a přivázali ke kůlu. Bičovali ho koženými důtkami slepenými ze čtyř až pěti řemínků, v nichž byli uchyceny ostré úlomky kostí a kousky olova. Církevní historik třetího tisíciletí Eusebius popsal římské bičování takto: „Žíly trpícího se odkryly, šlachy a vnitřnosti oběti byly obnaženy.“ Ježíše pak odvlekli do prétoria, kde mu na hlavu nasadili trnovou korunu. Vysmívala se mu posádka asi šesti set mužů, bili ho do tváře a do hlavy. Pak ho nutili nést na krvácejících ramenou těžké břevno kříže, dokud nepadl. Místo něj ho pak musel nést Šimon z Kyrény.

Když došli na místo křižování, znovu Ježíše svlékli donaha. Položili ho na kříž a těsně pod zápěstí mu do předloktí zarazili dvaceticentimetrové hřeby. Odtlačili mu do stran kolena, aby ho mohli přibít za kotníky v místě mezi holení a Achillovou šlachou. Kříž s Ježíšem vyzvedli a spustili do otvoru v zemi. Nechali ho viset na prudkém slunci, trpět nesnesitelnou žízní, vysmíval se mu zástup lidí. Šest hodin snášel nepředstavitelné bolesti a pomalu z něho vyprchával život.

Přesto však pro něj nebyla nejhorší fyzická bolest, mučení a ukřižování, dokonce ani psychické utrpení způsobené odmítnutím od světa a útěkem jeho přátel. Nejhorší pro něho byla duchovní bolest způsobená oddělením od Nebeského Otce, které podstoupil pro nás, když nesl naše hříchy. Ježíš zemřel za všechny lidi. Zaplatil cenu nejvyšší.

(kniha Otazníky života, str. 38)

 

Říká se, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá vše co má – svůj život za své přátele. Taková je Boží láska Agapé. Agapé vystavěla „Most k srdci člověka“. A to je poselstvím Velikonoc.

Nejúžasnější na tom všem je, že každý člověk dostal od Boha dar svobodné vůle. Každý může Ježíšovu oběť za hřích odmítnout. Někdo potřebuje čas na přemýšlení.  Ale kdo chce, může Ježíšovu oběť za hřích přijmout pro sebe a přijmout nový život a jít životem dál s Ježíšem. Každý člověk má svobodnou volbu a nikdo nemá právo ji druhému narušovat.

 

 

 

Pokud se chceš dozvědět více, kontaktuj nějakého křesťana ve svém okolí, nebo navštiv nedělní bohoslužby v církvi ve svém městě. Můžeš také napsat na mou adresu (viz kontakty), nebo na kontaktní adresu vedoucí farnosti Slaný.

 

Přeji vám všem pokojné a radostné Velikonoce.

 

Tomáš Trávníček

misijní pracovník ECM Kladno